Matka absolventky Narcononu
Donna R.

Když jsem to zjistila, bylo to překvapení, vychováváte dítě, aby bylo v pořádku, chodila do katolické školy, do kostela, měla dobré přátele. Byla prvním rokem na univerzitě v Loyole. Chtěla vlastní byt.

A pak pěkně pokazila Vánoce. Na Štědrý večer nepřišla domů. Strávila ho se svým přítelem. A na Boží hod se zastavila na nějakých deset minut. Říkala jsem si: „Kam se poděla má dcera? Takhle to u nás nechodí.“

Nakonec asi po roce jsem uviděla její ruce. Úplně mě to složilo, plakala jsem, prosila. „Ne, mami, já s tím přestanu. Je to jen taková fáze.“

Srazilo mě to na kolena. Nechápala jsem: „Co sis to udělala?“ Bylo neuvěřitelné, že by si tohle udělala má holčička.

Příliš jsem tomu problému nerozuměla. Nechápala jsem ty výkyvy nálad, nerozuměla jsem té ošklivosti.

Nezvládala jsem to. Řekla jsem: „Musíme pro ni najít nějaké místo.“

Šli jsme na internet a našli spoustu bezplatných linek, které nikam nevedly. Ale jedna z nich nás zavedla do Narcononu.

Přijali ji, šla dovnitř a já brečela jako želva.

Ale všichni tu byli velmi otevření a já mohla naprosto kdykoli mluvit s Annie. Annie byla naše poradkyně, mohla jsem jí volat kdykoli ve dne i v noci.

Od té doby, co má dcera dokončila Narconon, se zas můžu usmívat.

To, jak se změnila, mi pokaždé bere dech. Je zpátky. Je zpátky a je na tom lépe než kdy dřív. Jsou to už dva roky. Je to prostě zázrak.